Proč je tak těžké vyjádřit to, co skutečně cítíme?!

16. prosince 2005 v 23:05 | Andiesek |  Úvahy
Přemejšlela jsem už o tom nesčetněkrát. Myslím, že tohle je problém mnohých z nás. To, že nejsme schopni říct narovinu, to co cítíme. Dát najevo svoje opravdové emoce.
Jak se to vlastně dělá správně? Myslím, že existují dva tábory lidí. Ti jedni to neumí, ale ti druzí také ne. Ti jedni svoje emoce nebo to, co si o druhých myslí, nevyjadřují vůbec. Ti druzí to nemístně přehánějí. Ať už se to týká hysterických citových výlevů nebo nemístné kritiky. A pak je tu samozřejmě tábor těch, kteří vědí jak na to.. a nedělá jim to sebemenší problém. Pomalu a jistě se k nim (snad) začínám řadit, ale ta cesta bude ještě dlouhá...
Dřív to bylo horší. Neuměla jsem nic říct člověku, který byl smutný nebo dokonce brečel.Nějak ho potěšít, podpořit.. Byla jsem fakt hrozně neschopná a přitom stačilo.. stačilo říct vpodstatě cokoli, stačil by i jeden dotek, jedno gesto. Svět se kvůli tomu nezbořil, že jsem to neudělala..ale tomu člověku to třeba mohlo pomoct. Taky nemuselo. Ale mohlo. Jenže já jsem byla vždycky tak v rozpacích, že jsem stála jako tvrdé ý.. a jen jsem to všechno sledovala.
Nikdy jsem člověku nedokázala říct: "Mám tě ráda!"... lidi si tohle vůbec málo říkají. Proč? Proč je to pro ně tak těžké? Jsou to jen tři slova!
Myslím si, to asi bylo tím, že jsem byla ještě dítě. Takový to dítě samá srandička a no problemo... a jsem ráda, že už TOHLE dítě nejsem. Pořád jsem dítě. A ještě dlouho budu. Ale už nejsem "to" dítě. A už být ani nechci. Nechci totiž, abych před ostatními vypadala jako neprostupná zeď, jako chladná netečná socha, které je naprosto volné cokoli, co se okolo ní děje.
Tohle jsem si vlastně uvědomila nedávno, jaký pokrok jsem ve svých citových sférách udělala. Asi to všechno změnil přechod ze základky na střední.
Nevím proč jsem si ji oblíbila, ale já prostě miluju ironii. Jenže být ironický úúúúplně ve všem není zrovna nejlepší. Někdy musíme zvolit cestu upřímnosti... Někdo mi říká: "Jsem rád(a), že tě vidím!" ... odpověď: "Já taky!" mi dělala vážně potíž. Mnohem raději jsem sáhla do svého ironického repertoáru a pronesla něco jako: "Hmm.. to já ne. Uplně se mi z tebe zvedá žaludek!" ... jasně, všichni musí poznat, že to nemyslím vážně. Většinou se ten druhý zasměje a pochopí, že ho TAKY ráda vidím, ale PROČ jsem to nemohla říct rovnou?! Čert ví proč!
<>Tohle už nedělám. Jako ironická jsem pořád... ale jenom občas a jenom, když se to opravdu hodí. Co je ale pořád můj problém a asi už vždycky bude je to, že nedokážu říct člověku to špatný. Už dokážu někomu říct, jak moc ho mám ráda, jak mi na něm záleží, že se mi po něm stýskalo (a nemusim ironicky poznamenávat, jak ho NESNÁŠÍM, jak je mi UKRADENEJ a že jsem si na něj ani nevzpomněla...). Ale říct do očí někomu, co se mi na něm nelíbí, to je prostě nad moje síly. Dám příklad. Sedím se svýma kámoškama a celou dobu si stěžuju, jak nepříjemnej je mi jeden člověk. Že mi nehorázně leze na nervy vším, co udělá. Jo, tohle mi jde, pomlouvat ty lidi za jejich zády. Jenže pak se ten člověk přiblíží a já?!?! "Jé, ahojky, jak se máš?" Chápete? Prostě se přetvařuju, usmívám, jsem milá... a přitom moje malinká dušička křičí ostošest "ŘEKNI UŽ KONEČNĚ, CO SI MYSLÍŠ!!!! ŘEKNI JÍ / MU UŽ KONEČNĚ, CO TĚ NA NÍ / NĚM TAK STRAŠNĚ ŠTVE!!!!"
Jenomže já jí nikdy neposlechnu.
Pomozte mi někdo! Nechci tomu člověku ublížit. Nechci na něj najednou začít řvát a vyjmenovávat mu všechny jeho špatný vlastnosti. Ale jako je dobré lidem říkat, jak moc vám na nich záleží, tak je stejně dobré dát jim umírněnou kritiku.
Je to nesnesitelný. Když třeba ta osoba opakovaně ve vaší přítomosti dělá něco, co vás ( a zdaleka NEJENOM vás) irituje, obtěžue VYTÁČÍ DO NEPŘÍČETNOSTI... a vy jí nedokáže říct, ať už jde konečně do prdele (omlouvám se... ), tak je to potom těžký.</><></>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 skatuska skatuska | Web | 17. prosince 2005 v 12:54 | Reagovat

hele já s tim mam taky problémy...sice ne tak že bych každýmu neřekla co si o něm mylsim, když je to někdo koho nemma ráda tak mu to vpálim do xichtu třeba pětkrát za hodinu, ale neumim to říct někomu koho mam ráda...jako bych s ebála, bo tak:O(

2 Andie Andie | E-mail | Web | 18. prosince 2005 v 12:31 | Reagovat

Njn... je to holt pěkně těžký...

3 bittersweet bittersweet | Web | 19. prosince 2005 v 22:35 | Reagovat

ale ty ho nemusis hned posilat do prdele nebo mu vyjmenovavat jeho spatny vlastnosti .. vem to nejak oklikou .. tak, aby se ten clovek neurazil, ale aby si z toho zaroven neco vzal .. vis jak to myslim? ;) zkousej to, vono se to casem podda, faakt .)

4 Milan Milan | E-mail | 31. ledna 2006 v 14:32 | Reagovat

Cauky, ten clanek byl fakt skvele napsanej a myslim, ze si dokonale vystihla podstatu toho o cem pises.Musis byt celkem fajn, docela rad bych si s Tebou pokecal, jen tak o cemkoliv.Kdybys chtela tak se ozvi na mail a muzem se domluvit treba na chat,Skype nebo co Te napadne.Diky a budu cekat :o)

5 Kath Kath | 10. února 2006 v 0:03 | Reagovat

Ty jo, napsalas to fakt uplně...mno hodně výstižně....

6 Andie Andie | E-mail | Web | 12. února 2006 v 21:43 | Reagovat

Jo, dík... asi sem machr přes pocity... =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama